Rodina je jednou z největších hodnot

Rozhovor s riaditeľom firmy Sonnentor Čejkovice Josefom Dvořáčkom

Josef, vychutnal som si tvoju prednášku a prehliadku firmy, z ktorej sála pokoj a pozitívna energia. Je vás už okolo 150, váš obrat presahuje 300 miliónov Kč, už nie ste malá firma. Čo sú hlavné piliere vašej kultúry?

I když jsme časem vyrostli, stavíme naši firmu stále na té samé filozofii, s jakou SONNENTOR před třiceti lety začínal. Tradice, úcta k lidem, k půdě, k přírodě kolem nás. Veškeré suroviny, které zpracováváme do našich čajů a koření, pochází z ekologického zemědělství, které je jedinou skutečnou alternativou k pěstování zemědělských monokultur, které na stovky let devastují krajinu kolem nás. Snažíme se i ve 150 lidech žít firmu jako rodinu. Stejně tak ale není možné chovat se hezky ke svým zaměstnancům a být darebák a vydírat své dodavatele.

Veľa firiem sa hlási k bio/eko iniciatíve, ale u teba vo firme som to videl v skutočnosti – šetrné spracovanie byliniek bez chémie, rozložiteľné obaly, využitie odpadu. Vy to robíte z presvedčenia, nie pre reklamu. Čo vás priviedlo na túto cestu?

Bio je dnes moderním slovem, přitom je to vlastně jenom nutný návrat ke kořenům. Od mala jsme doma něco pěstovali a byl jsem veden k úctě k ruční práci, k úctě k přírodě a všemu, co nám nabízí. Jako student jsem mohl strávit mnoho měsíců na stážích v německy mluvících zemích, tam na mnoha místech vidíte jasný rozdíl v krajině, kde se dlouhodobě hospodaří ekologicky. Není jiné cesty a je nad slunce jasné, že ekologické zemědělství je jedinou možnou alternativou dnešní neudržitelné monokulturní velkoprodukci, která ničí naši krajinu. Přemýšlíme i o dopadech našeho podnikání. Výrobní halu jsme postavili jako brownfield v místě starého rozpadlého kravína, který už nikdo nepotřeboval. Když jsme se téměř před 10 lety zamýšleli kolik plastových nerozložitelných obalů zůstane po spotřebování našich produktů, začali jsme zkoušet používání alternativních kompostovatelných materiálů. Nebyla to lehká a ani levná cesta, ale inspirovali jsme spoustu dalších. Dnes všichni vidíme, že používání plastových obalů je sice technologicky velmi jednoduché a levné, ale jejich následná likvidace je obrovsky nákladná a zatěžuje naši planetu neskutečným způsobem na tisíce let. Mám radost, že dnes většina zpracovatelů biopotravin velmi aktivně pracuje na odbourávání plastových obalů. Pravidelně u nás v SONNENTORU pořádáme workshop s návodem na používání kompostovatelných materiálů pro balení potravin. Svůj odpad, bylinný prach, zkrmujeme zvířatům nebo peletkujeme a využíváme k vytápění našich výrobních prostor.

Cítim s teba zameranie na rodinu, rodinné hodnoty a všimol som si, že sa tešíš, keď idú spolupracovníci z práce v normálnom čase, aby mohli byť so svojimi partnermi a deťmi. Ani toto dnes nie je ešte bežná firemná prax. Môžeš to nejako vysvetliť?

Rodina je pro mne jednou z největších hodnot. Sám rád vzpomínám na své dětství, kdy s námi máma byla doma a vytvářela skvělé zázemí pro nás sourozence a mnohdy i pro naše kamarády. I my s manželkou jsme vychovali 3 děti a tím, že moje žena byla s dětmi 10 let doma, byl pro ni návrat do pracovního procesu velmi náročný. Vidím, že za krizí rodiny stojí mnohdy také nelidské podmínky firem, které nevytvářejí svým spolupracovníkům podmínky, aby mohli mít čas na plnohodnotný rodinný život a aby mohli vytvářet vztahy, které je podrží v životních nesnázích…

Myslím, že zaměstnavatelé mají do určité míry zodpovědnost za to, aby měli zaměstnanci možnost zakládat dobré rodiny, je třeba je v tom podpořit, ať už nabídkou zkrácených úvazků, firemních aktivit s dětmi nebo dalších vstřícných kroků. Spolupracovníci, kteří doma mají skvělé zázemí, spokojené děti a rodinu, která je jim oporou, bývají skvělou oporou a pilířem pro budování dobrých vztahů ve firmě. Často potkávám “úspěšné bohaté manažery”, zcela vztahově vykořeněné, kteří nechávají polovinu platu v psychologických poradnách, aby schovali svoji vnitřní prázdnotu a vyhořelost. Všichni víme, že právě spokojené fungující rodiny vychovávají aktivní a uvědomělé lidi a spolupracovníky, kteří sdílejí odpovědnost za prostředí, kde žijí, a chtějí ho chránit a uchovat pro další generace svých dětí.

Veľmi sa mi páči orientácia tvojej firmy na lokálnu ekonomiku, spoluprácu s rodinnými farmami, ktoré pestujú pre vás bylinky. Môžeš bližšie popísať tento model, kde niekoľko hektárov poľa uživí celú rodinu aj s deťmi?

Myslím, že mít lokální dodavatele je naprosto logickým krokem. Vždy to tak bylo, až levná “vlastně odněkud shora dotovaná” doprava převrátila dodavatelské vazby naruby. Proto se snažíme, aby většina surovin pocházela z co nejbližšího okolí – a naše dnes téměř třicítka českých pěstitelů jsou tomu dobrým důkazem. Pokaždé, když se s nimi mám možnost setkat, je to setkání nejen s obchodními partnery, ale především se zkušenými lidmi, které práce v souladu s přírodou přivedla k pokoře a životní moudrosti. Podpora rodinných ekologických hospodářství mne naplňuje radostí a nadějí, protože vidím, že poctivá práce a lidský přístup opravdu má smysl.

Máme příklady rodinných statků, např. rodina Šulcova v Útěchovičkách u Pelhřimova, kde 2 generace sedláků uživí hospodaření na 15 hektarech. Férová cena a ekologické hospodaření bez chemie s úctou ke krajině dává naději, že i u nás budeme inspirovat k šetrnému hospodaření, které bude alternativou ke konvenčnímu zemědělství, kde je trend pěstování monokultur, krátkodobé vyždímání půdy bez ohledu na budoucnost. Je to dědictví vyvlastnění půdy komunistickým režimem, kdy lidé u nás ztratili vazbu k půdě, na které hospodařili naši dědové. V tomto ohledu věřím v lepší budoucnost, že mladí lidé povstanou a probudí se v nich “zemědělský předek” – vždyť před 200 lety 95 % našich předků obdělávalo půdu a živili se zemědělstvím – takže je to tak trošku v každém z nás!

Firma Sonnentor rastie, ako v nej udržuješ kultúru rodinného spoločenstva a dokedy a akými spôsobmi môže takáto firma ďalej rásť?

Do 20-30 lidí je možné vytvořit téměř unifikovanou firemní kulturu, která většinou zrcadlí člověka, který tým vede. Musím otevřeně přiznat, že když jsme přesáhli hranici 100 a následně 150 lidí, poznali jsme, že starat se o to, aby nám bylo spolu dobře, je náročnější. Je třeba se vzájemně přijmout a respektovat, že můžeme být každý nějak jiný, i když pracujeme na projektu, který má dané stejné hodnoty. My v SONNENTORU však rozvoj firmy a růst spolupracovníků přijímáme spíše s pokorou jako dar, než jako honbu za splněním čísel a zisků, kterému přes mrtvoly podřizujeme firemní strategie.

Spomínal si, že ti je ľúto, keď od vás odchádza šikovný spolupracovník, ale tešíš sa z toho, že niektorí začali sami podnikať vo výrobe čokolády. Môžeš o tom povedať trochu viac?

Pokud chcete posouvat firmu dopředu, musíte umět přitáhnou do firmy spolupracovníky, kteří jsou lepší než vy a kteří jsou sami schopni podnikat. Od takových lidí však nemůžete čekat garanci, že s Vámi budou do důchodu. Velmi často jsou lidé, kteří se rozhodnou odejít z firmy, pomlouváni a jejich práce znehodnocována a snižována. Vzájemná úcta a vůbec i styl, jakým se s lidmi rozcházíme, má vliv na klima ve firmě.

Jako zaměstnavatel samozřejmě na jednu stranu nerad vidím, když dobří a perspektivní zaměstnanci opouštějí naše brány. Na druhou stranu, když vidím, že sami podnikají a rozvíjejí podnikání, které žijeme u nás v SONNENTORU, tak jsem na ně nesmírně hrdý. Proto je podle mě důležité takové zaměstnance podpořit a i v budoucnu mohou vznikat krásné lokální spololupráce s lidmi, kteří Vás “vlastně opustili”. Například Michal Herůfek pracoval u nás v SONNENTORU několik let na nákupu, pomáhal nám vyvíjet kompostovatelné obalové materiály pro naše produkty. Dnes má v sousední vesnici svoji čokoládovnu, nakupuje kakaové boby férově přímo od pěstitelů a nabízí kvalitní čokoládu v biokvalitě. Věci, které se u nás naučil, ještě zdokonalil ve svém vlastním podnikání. Přesto krásně spolupracujeme a on dodává čokoládu do našich prodejen i do kavárny.

Videl som vo výrobe automatizáciu, ktorá ľuďom uľahčuje rutinnú prácu a hovoril si, že máte zásadu, že automaty a roboty nemôžu pripraviť ľudí o pracovné miesta. Kam týchto ľudí presúvate a ako to zvládajú?

V naší firmě máme pořád obrovský podíl ruční práce. Hlavně při balení porcovaných čajů jsme však nástupem nových moderních strojů viděli, že mnohé pracovní operace jsou nezáživné a monotónní. Samozřejmě vznikaly mezi lidmi obavy, že se s nákupem nových strojů bude propouštět. Máme skvělý tým vedoucích pracovníků, kteří citlivě vedou proces automatizace tak, abychom nemuseli propustit žádného pracovníka. Někdy vznikaly i různé přesuny z výroby do kanceláře, do skladu, do expedice nebo i do naší podnikové prodejny. Nově se při diskuzích objevují i nápady, jak sezónně měnit náplň práce např. mezi výrobou a expedicí, kdy prostřídání práce může být i příjemnou změnou.

Vo firme som si všimol, že ľudia vymýšľajú nové receptúry, ale aj nové spôsoby podnikania – napr. kaviareň, turistické návštevy vo firme a iné. Ako sa ti podarilo vtiahnuť ľudí do takýchto aktivít?

Nemějme představu, že se měsíčně chrlí desítky nápadů, ale z komunikace s lidmi vzniklo skutečně mnoho zlepšení ať už na pracovišti, v technologii nebo ve výrobcích. Spíše než nějaké schránky, kam lidé hází lístky s nápadama, se nám osvědčilo s lidmi mluvit. Opět je to jako v rodině. Stále se musí komunikovat. Potom se jednotliví členové nebojí říct svůj názor a chovají se k sobě navzájem férově, díky tomu můžeme dál růst a vyvíjet se.

Cítim z teba obrovskú pokoru a pripadáš mi ako prototyp toho, čo sa dnes volá servant leader (slúžiaci líder). V prezentácii si mal citát pápeža Františka: „Láskavosť je cesta, ktorou kráčali tí najodvážnejší a najsilnejší mužovia a ženy. Neha nie je slabosťou, je pevnosťou. Je cestou solidarity, cestou pokory. Dovoľte mi povedať to jasne: čím si mocnejší, čím viac majú tvoje činy dopad na ľudí, tým viac si povolaný byť pokorným. Lebo ináč ťa moc ničí a ty budeš ničiť druhých. V Argentíne sa hovorilo, že moc je ako gin vypitý nalačno: spôsobí ti závraty, opije ťa, oberie ťa o rovnováhu a privedie ťa k ubližovaniu tebe samému a druhým – ak k nemu nepridáš pokoru a nehu. S pokorou a konkrétnou láskou sa naopak moc – tá najvyššia, najsilnejšia –  stáva službou a rozširuje dobro.“ Čo ťa Josef priviedlo na tento spôsob zmýšľania a túto cestu?

Tak nějak cítím, že máme všichni povinnost, každý podle svých možností, svojí troškou přispět k obecnému blahu všech. Úspěch, růst a rozvoj firmy přijímám s pokorou jako dar i odpovědnost, člověk si musí uvědomit, že to není samozřejmostí. Také je potřeba si uvědomit, že to není jediným smyslem života, za kterým je potřeba se hnát. Myslím, že v citátu papeže Františka je právě shrnuta podstata vedení lidí, pro management i pro vedení společnosti našimi politiky. A já osobně jsem vděčný, že mne každý pohled zpět naplňuje radostí. Dělat práci, která člověk opravdu baví a být navíc obklopený skvělými lidmi, to je neskutečný dar, není to samozřejmost a je s ním potřeba podle toho i zacházet.

Pripadáš mi ako šťastný a vyrovnaný človek. Čo ťa v živote vytáča a berie ti energiu a čo ťa motivuje a dodáva ti silu? O čom snívaš vo svojom živote a vo firme Sonnentor?

Tak jako otec rodiny nenese dobře, když je rodina rozhádaná, tak nejvíce energie mi bere, že mám na bedrech starost o to, aby každodenní těžkosti firemní operativy nerozházely dobré vztahy. Mít dobrý kolektiv je dar a všichni se o to musí trošku starat. Je to jako v rodině. Nikdo nemá šťastné manželství proto, že se dobře před třiceti lety oženil, ale proto, že společně ve dvou o vztah stále pečovali. Letos jsem poprvé v životě udělal několikadenní pouť do Santiaga de Compostela. Byla to skvělá zkušenost. Je důležité být někdy sám a zamyslet se, kam směřujeme a kam jdeme. Právě lidé, kteří přijmou svoje poslání leadera, musí znát také pocit slabosti, opuštěnosti a bolesti, aby rozuměli lidem a měli pokoru. Načerpat sílu a srovnat si hodnoty je čas od času nutností. Ti nejhorší leadeři jsou ti “mistři světa”, kteří nikdy v životě nechybovali a nikdy neprošli žádnou životní zkouškou.

A závěrem by bylo dobré něco říci o pouti do Santiaga de Compostela ….

Španělský název pro svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela je CAMINO. Od středověku, tedy už více než tisíc let, sem putovali především muži – rytíři i obyčejní lidé, aby se zamysleli nad smyslem svého života a možná hledali svoje životní poslání. V roce 814 zde byl totiž objeven hrob sv. Jakuba – apoštola.

Několikrát jsem se ve svém životě potkal s lidmi, kteří mne hluboce oslovili a po čase mi vyprávěli o své pouti do Santiaga. Vždycky jsem to bral jen kolem v představě nějakých poutí s křížkem vpředu za zpěvu náboženských písní. Až vloni jsem na pohřbu mého přítele ve Valašském Meziříčí jsem se rozhodl vyjít taky na svoje Camino. Můj přítel mi byl v mládí velkým vzorem, podlehl rakovině, zanechal za sebou ženu a 5 dětí a těsně před smrtí dokončil asi 1000 km svatojakubskou cestu a zcela usmířen zemřel. Jeho pohřeb byl obrovským svědectvím pro všechny přítomné a všichni mluvili o jeho nezapomenutelné cestě do Santiaga.

Letos na přelomu dubna a května jsem sbalil svých 7 kg do batohu a vydal se na svoji životní pěší pouť do Santiaga de Compostela. Původně jsem měl v plánu jít 14 dní, ale nakonec z toho byl jen prodloužený týden. Jsem zvyklý cestovat, ale sbalit si všechno, včetně spacáku, do jednoho batohu o 7 kg, to je fakt zkušenost. Najednou zjistíte, jak málo potřebujete k životu, když si musíte všechno nést sám na zádech.

Když se ohlédnu za svojí cestou, vybavila se mi slova Joseho, kterého jsme potkali u kapličky v Pallas de rai: „Tohle není jen Camino de Santiago, to je Camino de la Vida, cesta života.“ Pro poutníky je to opravdu taková cesta života. Na začátku každý poznává zákonitosti svatojakubské cesty, po které kráčí a je trošku jako malé dítě. S radostí objevuje žluté šipky a patníky, krásnou přírodu a španělský venkov a samozřejmě i španělskou kuchyni. 🙂 Ale při každé těžkosti nadává a chce se vzdát. I já měl první dva dny opravdovou krizi. Delší cesta každého nějak “bolí”, vždycky se objeví i nějaký puchýř. Další dny ale člověk začíná potkávat a vnímat lidi, kteří po Caminu kráčejí také. Někteří kráčejí stejným tempem a je příjemné pobýt chvíli v jejich společnosti a vzájemně se sdílet. Dokud si lidé mají co dát, kráčejí spolu. Vzpomínám na ty lidi, se kterým jsem kousek šel. Sandor z Maďarska, Marco z Itálie, Tia z Jižní Korey, Carol z Kanady, Petr z bývalého NDR – denně jsem potkal 3-5 lidí, se kterými jsem šel kousek cesty a sdíleli mi své hluboké životní příběhy a zkušenosti. Každý z jejich příběhů by vydal za knihu.

Po čase na cestě člověk přijde na to, co mu nejlépe vyhovuje. Přestane s cestou bojovat, přijme její zákonitosti a vlastně už ani nespěchá do cíle. Začne si užívat každý kousek cesty, protože ví, že cíl se blíží. I já jsem před koncem ještě příchod oddálil a přespal 12 km od Santiaga, abych si užil cestu o jeden den déle.

Příchod do Santiaga je pro poutníka hluboký zážitek, všichni se zdraví v cíli a objímají. Denně přichází z různých směrů asi 500-1000 lidí z různých národů.

Poslední den mne na náměstí oslovil Bernhard z nejzápadnějšího cípu Austrálie. Bernhard je přesně o čtyřicet let starší než já, vedl v Austrálii firmu o 200 lidech, je mu 87 let a šel 800 km dva měsíce pěšky. Má tři děti – 2 holky a kluka – přesně v rozmezí jako naše děti – jen o 40 let starší. Jeho syn zemřel jako pilot v roce 2012. Bernhard se vydal na cestu, prý aby se smířil se smrtí svého syna. Když mi ukazoval jeho obrázek, který měl v kapse objal mne a děkoval mi, že jsme se potkali. Spíše já bych měl děkovat jemu.

Nevím kolik by mne stál kurs nebo workshop, kde by přednášeli takové kapacity, se kterými jsem se mohl setkat. Sdíleli mi svoje příběhy. Většinu těch lidí znám jen křestním jménem. Nemám jejich kontakt ani telefon. Ani nemám potřebu je vyhledávat na sociálních sítích – oni tam stejně nejsou! Potkali jsme se, nic jsme si neradili, a přesto se obohatili. A ty příběhy zůstanou zapsané v mojí mysli. Když jsem jel domů, přemýšlel jsem o tom, že spousta podobných lidí, které jsem potkal, žijí vedle nás, v našich vesnicích, v našich rodinách i možná u nás v SONNENTORU. Jen nemáme čas sobě a jeden druhému naslouchat, protože pořád nějak spěcháme.

Ďakujem ti za rozhovor Josef a držím palce tebe, Sonnentoru, Herůfkovcom, Standovi Bízovi a ďalším spolupracovníkom. Opatrujte sa.