Rozhovor s Tomášom Feřtkom. 

Tomáš Feřtek, EDUin, Jankov, autor publikácie Co je nového ve vzdělávání, odborný konzultant v oblasti vzdelávacej politiky a mediálnej komunikácie, bývalý redaktor časopisu Reflex. Od roku 2011 pracuje ako dramaturg a scenárista hranej tvorby pre Českú televíziu.

Vaša pracovná kariéra je veľmi pestrá. Ako ste sa dostali k tomu, že študujete moderné spôsoby vzdelávania a napísali ste bestseller Co je nového ve vzdělávání?

S tím bestsellerem bych byl opatrný.  V rámci edice Co je nového ta knížka vzbudila zájem, ale jinak je to pořád kniha pro běžnou veřejnost prakticky neviditelná. Pokud jde o mě, přes relativně pestrou pracovní kariéru se držím pořád jedné linky. V osmdesátých letech jsem studoval na Pedagogické fakultě UK češtinu a občanku, živím se psaním a prací s textem, a od toho se odvíjelo všechno ostatní. O školství jsem psal jako novinář, v roce 2010 jsme s přáteli založili neziskovou organizaci EDUin, která chtěla udělat ze vzdělávání veřejné téma a myslím, že se jí to do jisté míry povedlo. A vedle toho se živím jako dramaturg a scenárista, protože mě baví vymýšlet příběhy.

tf

Takže čo sú hlavné zmeny, ktoré prebiehajú a budú prebiehať v školstve?

Když bych vám pustil záznam vyučování ve finské škole a vypnul zvuk, těžko byste poznal, zda je to škola finská, německá, holandská, nebo některá z českých nebo moravských inovativních škol. Členitý prostor, v něm zhruba třicet dětí různého věku, každé dělá něco jiného, některé samo, některé ve dvojici nebo trojici, někdo štrikuje, někdo řeší matiku, někdo si čte. Obvykle jsou tu dva až tři dospělí, které jsou dětem k dispozici, pokud některé potřebuje radu nebo pomoc. Rozdíl je jen v tom, že ve Finsku takhle vypadají prakticky všechny školy, v Německu či Holandsku podstatná část škol a v České republice jich je nanejvýš pár desítek, možná stovek.  Vzdělávání se ve vyspělých zemích jasně posunuje k individualizaci, k větší autonomii žáka a ke snaze, aby každé dítě ve škole dosáhlo svého maxima.

Prečo sa tieto zmeny dejú? Čo je ich príčinou a čo sa od nich očakáva?

Důvody jsou jednoduché. Špatné výsledky tradičních vzdělávacích systému postavených především na poslušnosti a silné autoritě učitele, který se všemi dětmi zachází stejně. Dnes už víme, že každé dítě je jiné, každé se učí jinak, jiným tempem a potřebuje jinou míru podpory. Takže je třeba vytvářet ve školách podmínky, aby taková individualizace výuky byla možná. Očekávaným výsledkem je lepší vztah k učení a vzdělávání a ve výsledku také lepší připravenost na praktický život, osobní i pracovní.

V priemysle vidím, že sa postupne rozkladajú monolitické hierarchie, sú nahrádzané sieťami, v ktorých sa podporuje rôznorodosť, kreativita a proaktivita. Prebieha niečo podobné v školstve?

Samozřejmě, ten proces je prakticky shodný. Ostatně ty změny reagují právě na to, že se hierarchické struktury mění na společnost sítí. Jednoduše přeloženo, dříve skoro každý měl nějakého nadřízeného a podřízeného, takže poslušnost se hodila a ve škole se pilně cvičila. Dnes se velmi často musíme rozhodovat sami a škola nás to má naučit. Má nás vybavit kompetencemi k samostatné práci. To bylo dříve nutné v mnohem menší míře.

Veľa ľudí hovorí o potrebných reformách v školstve. Moja mama bola učiteľka, moje sestra je učiteľka, ja som určitý čas učil na univerzitách. Zdá sa mi, že za desaťročia „reforiem“ sa toho veľa v školstve nezmenilo. Dá sa vôbec školstvo reformovať, alebo musí vzniknúť vedľa oficiálneho štátneho školstva alternatívny systém, ktorý preukáže svoju životaschopnosť?

Mnoho evropských zemí prakticky ukazuje, že školství reformovat lze a přináší to měřitelně dobré výsledky. Spoléhat na alternativní neveřejný systém není rozumná cesta. Ten vždy může hlavní směr veřejného školství jen doplňovat a obohacovat. Soustředit se máme především na systémové změny ve veřejném školství.  A pokud jde o „desetiletí reforem“, myslím, že je to terminologické nedorozumění. V Česku i na Slovensku jsme zažili mnoho změn, ale systémovou reformu? V Česku máme jen jednu,  začala v roce 2005 a přes všechno klopýtání přinesla i hodně pozitivních věcí.

Vo svojej knihe píšete, že by sme nemali používať filtre na delenie detí na „schopné“ a „menej schopné,“ že každý človek má nejaký talent. Je škola miesto, kde by sa mali objavovať a rozvíjať talenty detí? Aké nástroje a zmeny v školách sú na to potrebné?

No od čeho jiného bychom měli mít školy, než od toho, aby nám umožnily rozvíjet svůj osobní talent a nabízely nám prostor a čas k hlubokému poznávání? Naučit se číst, psát a počítat, je fajn, ale je to málo. A opět je měřitelně dokazatelné, že úspěšnější jsou ty vzdělávací systémy, které tohle nabízejí všem dětem společně, netřídí je předčasně na chytré a hloupé – tedy přinejmenším do patnácti let. A ty nástroje jsme si už pojmenovali – respekt k individualitě, bezpečné prostředí, možnost zažít úspěch, možnost spolupracovat s druhými, nejlépe napříč ročníky. Těch věcí je samozřejmě víc, ale tyhle jsou myslím ty klíčové.

Videl som vašu prednášku, kde hovoríte, že skupina detí sa dokáže vzdelávať a rozvíjať pomerne autonómne, že nepotrebujú na to rozdelenie do tried, predmety, učebnice a ani učiteľ by v tejto skupine nemal mať dominantné postavenie. Rodičia aj učitelia, ktorí chodili do iného typu škôl, majú obavy, že takýto model povedie k anarchii a zníženiu kvality vzdelávania. Ako to vidíte vy?

Výhoda je, že takové školy existují často už deset dvacet let, tedy se do nich můžeme jít podívat, navíc víme, jak se na ně dívají jejich dnes už dospělí absolventi. Nic z těch obav se nepotvrdilo. Pokud jde o kognitivní dovednosti, nebývá mezi absolventy tradičních a inovativních škol žádný zásadní rozdíl. Pokud jde o ochotu učit se, sociální kompetence a schopnost řídit svůj život, jsou na tom absolventi inovativních škol, veřejných i neveřejných, výrazně lépe. Byl jsem loni na jaře na návštěvě v jedné venkovské moravské škole. Asi tak 450 dětí, první třída vypadala přesně tak, jak už jsem popsal dříve. Děti sedí ve skupinkách či samostatně na zemi, někdo v lavici, každý se svým individuálním úkolem. Byl konec druhého pololetí, pětadvacet dětí vydrželo soustředěně a samostatně pracovat hodinu a půl. Bylo tam vlastně úplné ticho, jen lehký pracovní šum doplněný tichou hudbou. Část těch dětí pracovala už na úkolech pro druhou třídu, protože ty svoje, naplánované do konce června,  měla hotové. Komu se to nezdá pravděpodobné, ať se do Horky nad Moravou zajede podívat.

Ako by sa podľa vás mala merať kvalita vzdelávania?

Nevím. Je to velmi komplikované, aby to přineslo nějaké relevantní a srovnatelné výsledky, a zároveň to neovlivňovalo negativně výuku. Ještě tak nejrozumější mi přijdou výběrová šetření na národní i mezinárodní bázi. Ta myslím užitečná jsou. Kromě jiného proto, že dnes už  většinou ověřují jiné věci než předmětové znalosti. Například gramotnosti, případně schopnost týmové práce.

Dnes sa zdôrazňuje, že deti by malo baviť to, čo robia. Sám sa niekedy zamýšľam nad sebou, že keby takto pristupovali ku mne, či by som sa naučil riešiť diferenciálne rovnice alebo nemecký jazyk. Viem, trochu poznám metodiku profesora Milana Hejného. Pýtam sa však, koľko percent učiteľov vie vzbudiť vo svojich žiakoch radosť z učenia sa?

Myslím, že jde trochu o nedorozumění.  Pod tím „bavit se“, nemyslíme zábavu ve smyslu oddychu, spíš zaujetí, vnitřní puzení se něčím zabývat, něco rozlousknout, poznat. Tedy možná přesnější je říkat, že děti mají dělat to, co jim dává smysl. To je to, co se inovativní školy snaží v dětech probudit, nebo přesněji, snaží se to v nich nezadusit, protože většina dětí tohle chtění v sobě má. A pokud tu potřebu poznávat v sobě máte, tak samozřejmě překonáváte i věci, které samy o sobě nejsou zábavné. Pokud chápete, že je k tomu konečnému výsledku potřebujete. Ale mám k tomu ještě jednu poznámku. Dělat v životě výhradně věci, pro které mám zaujetí, které mi dávají smysl, tedy „mě baví“, to vůbec není špatný přístup. Já to tak dělám celoživotně, opravdu jsem nikdy nedělal nic, co by mě nebavilo, nebo jsem to dělal jen velmi krátce. To je dobrý recept na spokojený život.

Chodíte medzi ľudí, ktorí sa snažia meniť vzdelávanie. Aký máte z toho pocit, kam sa to uberá?

V posledních letech velmi dobrý. Alespoň v podmínkách České republiky vnímám, že se mnohé dříve rozporné  názory sbližují, a vidím u velmi rozdílných skupin, včetně třeba ministerstva školství, potřebu domluvit se a jít cestou, na níž se většinově shodneme. To je velký a pozitivní posun oproti situaci třeba před deseti lety. Mimochodem, právě v těch úspěšných vzdělávacích systémech vždy stála na začátku celospolečenská shoda na cílech vzdělávání. Alespoň v Česku už myslím od ní nejsme zase tak daleko.

Myslím si, že by sme mali žiakov a študentov pripravovať hlavne na situácie a problémy, ktoré sú nové (experimentovanie), nie na príklady a prípadové štúdie z minulosti (jasný postup). Ako to vidíte?

Ano, ale to je myslím integrálně obsažné v tom konceptu vzdělávání, který jsem popsal a který se dnes na mnoha místech světa realizuje. Ten je založený na spolupráci, rozhodování, hledání efektivních cest a řešení nových problémů. Žijeme v proměnlivém světě a musíme se umět vyrovnávat s permanentními změnami, které nás budou provázet.

Čo sú hlavné veci, ktoré treba v školstve zmeniť?

Nastolit ve školách pocit bezpečí a vzájemné důvěry. A v rámci společnosti pocit důvěry a respektu vůči učitelům. To je v tuto chvíli klíčové. Teprve pak mohou přijít další změny.

Ako by mali tieto zmeny prebiehať, kto by mal byt ich motorom?

Na to neumím takhle stručně odpovědět. Ale možná jsem na to z velké části odpověděl už dřív, nebo ne?

Ďakujem za rozhovor

S Tomášom Feřtkom pripravujeme seminar 23.5.2019 v Ružomberku, tu je program – Seminar KU maj

Včera sme sa v Klube pod lampou s Danielom Hevierom rozprávali o kreativite a vzdelávaní.

1